40 poprvé, které jsem zažila na cestách po Asii

Zvládli jsme 14 přeletů za 113 dní. Během těhle stovek dní jsem zažila nespočet výstupů z komfortní zóny, poznala nové lidi, kulturu a tak trochu i sama sebe. Cestování je bezpochyby naprosto úžasné pro pochopení ostatních národností, jejich kultury a tradic. Každé místo si neslo svou osobitost, kouzlo a bylo něčím zvláštní. Naše cesta začala na Bali, pokračovala přes Lebuan Bajo, Komodské ostrovy, Thajsko a ostrov Koh Lanta, přes Kuala Lumpur, Filipíny a ostrov Bohol, město Cebu až do Singapuru a zpět do Prahy. A to jsou jen hlavní části naší cesty, mezitím bylo spoustu výletů a zážitků, které by vydali na samostatnou knihu!
Jedna z těch cvílí, co vám berou dech. Ráno v hotelu Sunset Hill v Lebuan Bajo na ostrovech Nusa Tengara

Jedna z těch cvílí, co vám berou dech. Ráno v hotelu Sunset Hill v Lebuan Bajo na ostrovech Nusa Tengara

V Praze si žiju svůj poměrně stereotypní život, který má opakující se tendence a sem tam se stane něco mimo můj stereotyp. Není to špatně, ale o to více je překvapující, jak se na cestvách člověku otevírají nové zkušenosti, zážitky, situace a možnosti. S tím souvisí právě to, že jsem za těch 113 dní měla nespočet svých poprvé:

 

  • zkusila indonéská, malajskou, filipínská a thajská jídla
  • jela na 500 metrové ZipLině 120 metrů vysoko
  • skočila do vody ze 7mi metrové výšky
  • oblékla si poprvé neopren
  • byla na opravdu bílé pláži uprostřed moře
  • viděla ryžová pole (naprosto unikátní a nádherný pohled!)
  • zkusila si canyoneering (taková šílená 4 hodinová tůra vodními kaňony s noha seskoky)
  • sprchovala jsem se se štírem
  • málem se poblila na lodi
  • ochutnala sticky rice
  • často nevěděla, co je za den (měla jsem tak trochu jiné pojetí času)
  • zkusila jsem Airbnb a našla nové přátele
  • pracovala  v coworkingu (prostory, kde je super rychlý internet a jsou ideální pro práci. Velmi inspirativní místa, kde lze potkat zajímavé lidi)
  • potápěla se želvami
  • viděla komodské draky v přirozeném prostředí
  • zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost
  • jezdila 2 měsíce na skútru bez řidičáku
  • vyzkoušela cibetkovou kávu
  • se jsem se přestala bát mluvit anglicky
  • byla 3 a půl měsíce bez rodiny a kamarádů
  • zažila jsem, co znamená pojem doprava bez pravidel
  • byla na nejvyšších budovách ve svém životě – Kuala Lumpur (Twin Towers a KL Tower)
  • jsem měla tropickou nemoc
  • Jsem spala na letišti
  • houpala se na liáně
  • jedla nejostřejší jídlo v mém životě (doteď nevím, co to bylo za nudle)
  • měla kokosový ořech (a ne jeden, destíky kokosových ořechů. Taková má malá asijská závislost)
  • jedla nejlepší mango a papaju v životě
  • zažila jsem nejodpornější turbolence (z Kuala Lumpur na Krabi a zpět)
  • jsem se potápěla s mantami (taková velká vodní letadla)
  • viděla stovky kaloňů, kteří odlétali za soumraku za potravou (takový obrovský netopýři)
  • jedla v restauracích, které na první, druhý i desátý pohled vypadali dle množství much, že mají nemyté nádobí několik týdnů a vzadu mají několik dní chcíplý zvíře
  • jedla originální domácí anglický puding na Filipínách :D
  • přišla na to, že muslimové jsou prostě normální lidé
  • viděla, co znamená chudoba a byla (a stále jsem) vděčná za všechno, co mám
  • viděla obrovské a krásné mangrovy podél moře
  • viděla kohoutí zápasy
  • plavala ve 150 metrů dlouhém bazénu na střeše hotelu
  • přišla na to, že muslimové jsou milí a normální lidé (a že jsme jich hodně potkali!)
  • vidím svět tak trochu jinýma očima
…a myslím, že to není zdaleka všechno. Ale jsou to ty hlavní věci, na které jsem si vzpomněla, když jsem se vracela na Singapurském letišti zpět ve vzpomínkách. Musím však přiznat, že se těším domů na svou rodinu, pejsky a kamarády a na ten svůj stereotyp, který mi taky už trochu chyběl.
Poprvé jsem zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost. Komodské ostrovy a národní park s komodskými draky!

Poprvé jsem zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost. Komodské ostrovy a národní park s komodskými draky!

Bílá pláž uprostřed moře. Virgin Island na Filipínách.

Bílá pláž uprostřed moře. Virgin Island na Filipínách.

Ale myslím, že teď budu dělat věci asi tak trochu jinak. Naučila jsem se na cestách dobře si organizovat čas. Naučila jsem se pracovat nezávisle na místě a využívat na maximum omezený čas na internetu (ne všude se dá připojit a být flexibilní). A až na cestách mi došlo, kdo jsou opravdoví kamarádi a že na svou rodinu nedám nikdy dopustit!
Je to jiné a těžké, když víte, že jste na druhé straně zeměkoule. Jasně můžeme si Skypovat a povídat si – ale není to stejné jako, když můžete ty svoje nebližší obejmout kdykoliv chcete, a hlavně když víte, že prožívají složité chvíle a situace. Prostě to nejde i když sebevíc chcete. To jsou ty chvíle, které dělají tu cestovatelskou zkušenost ještě silnější a ještě intenzivnější.
Poprvé jsem viděla, že za ten luxus, co máme doma v Evropě můžeme být vděční a děkovat za něj každý den. Ostrov Gili Trawangan

Poprvé jsem viděla, že za ten luxus, co máme doma v Evropě můžeme být vděční a děkovat za něj každý den. Ostrov Gili Trawangan

Tradice a kultura, která na vás dýchá na Bali úplně všude!

Tradice a kultura, která na vás dýchá na Bali úplně všude!

Sedím teď v Singapuru na letišti, za dvě hodiny se vydáváme na cestu zpět do ČR. Děti tu okolo mě vískají, do nosu mi létá nepřeberné množství vůní z okolních fast foodů, vedle mě slyším jak ťuká Honza do klávesnice svýho notebooku a řeší poslední emaily před cestou. Jsem strašně šťastná, že těch 113 dní bylo těch nejintenzivnějších v mém životě, a zvládla jsem je za podpory toho nejlepšího z nejlepších, kterému patří velké díky. A on to ví! 

Jsem čistokrevný volnonožec! Ale trvalo to.

Je to přesně rok, pět měsíců a pár dní od doby co jsem se rozhodla jít na volnou nohu. Po pár měsících na volné noze jsem napsala v článku Cesta z komfortní zóny tuhle větu:

„Chci si tohle za rok přečíst a říct si, že věci se nezměnily, ale jsou ještě lepší. A pevně věřím tomu, že to tak bude!“

A jak to teda po tom roce je?

V životě jsem nezažila asi tak aktivní a na zkušenosti bohatý rok. Hodně jsem se toho naučila, několikrát jsem zakopla, sem tam ještě škobrtnu, sem tam se odřu, ale ono to k tomu patří.

Na začátku mého „podnikání“ jsem si svůj zadek chránila tím, že jsem pracovala pro větší firmy, a chodila jsem k nim do kanceláře. Byla jsem podnikatel s jednou nohou ocelovou a druhou volnou. S odstupem času musím konstatovat, že to byla prostě fáze přechodu obě volné nohy. Uspokojoval mě pocit toho, že mi finance přistanou vždy na účet do 15. tého v měsíci a že mám jakousi jistotu. Jistotu možná, ale svobodu nikoliv! Ostatních pár klientů, o které jsem pečovala mi dělalo radost a dávalo pocit oné svobody.

Pak přišel významný zlom.

Můj osobní život nabral úplně jiný směr. A s ním přišli do mého života nové výzvy a plnění si radostí, o kterých jsem si myslela, že jsou jen pro vyvolené. Ale vyvoleným se stanete ve chvíli, kdy změníte svůj pohled a vnímání sama sebe. Byl to rok plný odhalování jakýchsi bloků, které si sebou táhnu už nějakou dobu (několik pár let, někdy i desítel let). Ta úleva, kterou ucítíte, když najednou přijdete na to, kde je ve vás zakopaný pes, je prostě nepopsatelná. 

Mám podporujícího a milujícího muže, s kterým si vzájemně pomáháme posouvat se dál. S jeho laskavou a upřímnou podporou jsem se odvážila udělat velké kroky a teprve teď si mohu říct, že jsem opravdu na volné noze. Třetí měsíc dělám už jen z domova (a nebo z kaváren). První měsíc byl velkým prozřením a také časem kdy jsem se musela naučit přijímat kritiku a podívat se pravdě do očí. Docházení do firem mě drtilo a udělalo ze mě lenocha.

Potřebuju ke svojí práci klid. Jenže když jsem přišla do velké společné kanceláře, lidé si okolo mě povídali, řešili se pracovní i nepracovní věci, ptákoviny, filmy, historky z víkendu a podobně. Nedokázala jsem se dostat do stavu, kdy se plně soustředím na práci. V konečném důsledku jsem pak udělala jen třetinu toho, co jsem chtěla a to bylo silně demotivující.

Chodila jsem domů nepříjemná, nespokojená a vyčerpaná, měla negativní kecy, kterýma jsem jen obtěžovala své nejbližší okolí a lidi, na kterých mi nejvíce záleží.

Po tom roce, kdy byl člověk zvyklý na tohle téměř na denní bázi, byla najednou práce z domova na fulltime totálně jinou dimenzí. Nemakáš? Nic nemáš. Jednoduchá rovnice.

5 věcí, které jsem se naučila

  • Nechávám se vést svojí intuicí. Prostě spolupracuji jen s těmi, s kterými mi je příjemně. Jednoduché jako facka a myslím, že přesně tohle určuje, zda vás práce bude bavit či nikoliv. Baví mě dělat pro zákazníky, kteří žijou a dýchají za svůj byznys!
  • Beru výzvy. Největší pro mě byla tento rok akce ShopCamp, kde bylo 400 lidí a já jim přednášela na téma „Pojďte naprototi výkonu PPC kampaní„. Neuvěřitelně jsem si to v konečném důsledku užívala. Stresy, které mě předtím provázely, zmizely ve chvíli, kdy jsem si stoupla na jeviště.
  • Přicházím na to, že mě to fakt bavíOslovil mě také kamarád Jirka z MladýPodnikatel.cz, abych natočila video o tom, co dělám a jak pomáhám firmám. Další milá a příjemná zkušenost. Tyhle výzvy mi dodávají sebedůvěru a jsou pro mě novou dimenzí poznání.
  • Uvědomila jsem si, jak důležité je vzdělávat se a vyměňovat si zkušenosti s ostatními lidmi z oboru. Pokud tak člověk neudělá, zacyklí se v postupech, které jsou sice ověřené, ale stárnou souběžně s tím, jak se PPC systémy vyvýjejí. Takže pokud se nevzděláváš a netestuješ, tak vyhoříš a pak tě někdo sfoukne.
  • Našla jsem si systém práce, který ještě pořád piluju. Využívám online nástroje, které mi pomáhají být efektivnější (o tom třeba zase v jiném článku).
  • Naučila jsem se získávat zpětnou vazbu a kritiku. O získání by tedy nouze nebyla, ale to následné zpracování mi dříve činilo trochu problém. Teď se snažím vnímat tyhle informace v můj prospěch.
  • Teprve po roce znám svou opravdovou hodnotu.

Hodně se setkávám s domněnkou, že lidé na volné noze / podnikatelé se mají skvěle, jsou bohatí a já nevím co. A bohatí opravdu jsme!

Ale bohatstvím bych nazvala úplně něco jiného, než finance. Jsme svobodní. A o to více zodpovědní sami za sebe, své konání, své rozhodování. Prostě tu není nikdo jiný, kdo by za vás řešil problémy. Nemáte na koho přehodit úkol, když si s ním nevíte rady. Čelíte tomu všemu sami a zákon padajícího hovna tu fakt nefunguje. Nebo funguje, ale vlastně vždycky stejně přistane na vaší hlavě.

4 zkušenosti k nezaplacení

Od mala jsem slýchala, že se učíme celý život. Díkybohu! Občas ty životní lekce přichází pomalu, nenápadně. Tahle lekce se plazila nenápadně po stěně, a pak mi skočila na záda. Chvilku jsem jí nosila, klopýtla jsem, ale na kolena mě nedostala!

Abyste věděli vo co de, tak tady přikládám spolehlivý návod na to, jak se co nejrychleji ztratit sám v sobě:

1. Vnímejte obsah vět více, než je zdrávo

Občas jsem na rozcestí. Jedna cesta jak vnímám to, co mi někdo říká je tzv. jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ano přiznávám, jsem ženská, takže tuhle cestu si vyberu tak v 5% případů!

Raději si vyberu tu druhou cestu, kde rozebírám každou větu druhé osoby do detailu “Proč si to myslí? Co za tím je? Proč se na to kouká takhle? Proč se mě na tohle ptá? Má to nějaký důvod? Proč?… a ještě dalších tisíc proč“ 

Ano pánové. Chápu, že porozumět žene je asi studium na celý život!

Tahle slovní pitevna u mě začala být na denním pořádku a to v 98 % případů. Naštěstí už vím, že moje „proč“ výrazně komplikují veškerou mojí komunikaci směrem k druhé osobě. Heuréka!

Moje řešení: Výrazně omezuji své vnitřní „proč“ a prostě hledám tu třetí cestu. Prostě něco mezi tou první a druhou.

2. Berte chyby a neúspěchy jako konec světa

Tohle je dobrý kombo pro ty, jež hledají velkou výzvu. Jako přiznat si chybu, to chce dost sebereflexe, začít s ní pracovat je věc další. ALE najít na něčem negativním hned něco pozitivního? To člověka zaměstná tak, že zapomene i na to, že to je negativní!
Moje řešení: Tak si na těch tmavých strašácích hledám něco barevného a pěkného. Si nebudu kazit den neasi!

3. Zapomeňte na to, že jsme každý originál

Tohle mi došlo hodně až ve chvíli, když jsem se seznámila s MBTI testy. Díky nim pochopíte to, proč někdo chrlí nápady hned a někdo potřebuje chvíli, než si nápady promyslí a pak je sdělí. Na někoho při práci můžete mluvit, druhého to může vytrhnout z koncentrace. Někdo má rád ve věcech systém a bodový soupis. Jiný se zase lépe orientuje v chaosu.

Když se seznámíte s někým, kdo jede na stejné vlně jako vy. Přemýšlí stejně, máte stejný styl humoru, jste s druhým uvolněný a svůj, máte stejné životní cíle…to je naprosto perfektní základ pro super (nejen partnerský) vztah. Chtě nechtě časem beztak narazíte jak na bod jedna, tak i na bod dva.

Moje řešení: Naučit se akceptovat rozdíly, začít s nimi pracovat a hlavně mluvit o nich. Není to jednoduchá cesta, ale stojí za to!

4. Začněte kopírovat ty, jež vás inspirují

Tady u toho mohu navázat na výše uvedený bod tři.

Osoba číslo jedna potřebuje velké cíle, které ho motivují a posouvají.

Osoba číslo dva potřebuje k spokojenosti menší cíle, které jsou pro něj zkousnutelné a má je více pod kontrolou.

Není nic horšího, než když osoba číslo dva chce začít fungovat jako osoba číslo jedna. Jestli jsem se někdy v sobě tak ztratila, tak to bylo právě v tuhle chvíli.

Moje řešení: Inspirovat se, ale nekopírovat. Dělat vše tak, aby byl člověk v danou chvíli spokojený a šťastný hlavně sám se sebou! Pak se věci daří takříkajíc sami.

Tuhle lekci jsem si sebou tahala dobrý měsíc na zádech, než mi došlo, kde jsem udělala chybu. Největší úleva přišla ve chvíli, kdy jsem si všechny tři body přiznala a vyslovila je nahlas!

Odměnou byl nový příliv energie, který teď využívám na plno!