40 poprvé, které jsem zažila na cestách po Asii

21Zvládli jsme 14 přeletů za 113 dní. Během těhle stovek dní jsem zažila nespočet výstupů z komfortní zóny, poznala nové lidi, kulturu a tak trochu i sama sebe. Cestování je bezpochyby naprosto úžasné pro pochopení ostatních národností, jejich kultury a tradic. Každé místo si neslo svou osobitost, kouzlo a bylo něčím zvláštní. Naše cesta začala na Bali, pokračovala přes Lebuan Bajo, Komodské ostrovy, Thajsko a ostrov Koh Lanta, přes Kuala Lumpur, Filipíny a ostrov Bohol, město Cebu až do Singapuru a zpět do Prahy. A to jsou jen hlavní části naší cesty, mezitím bylo spoustu výletů a zážitků, které by vydali na samostatnou knihu!

 

Jedna z těch cvílí, co vám berou dech. Ráno v hotelu Sunset Hill v Lebuan Bajo na ostrovech Nusa Tengara
Jedna z těch cvílí, co vám berou dech. Ráno v hotelu Sunset Hill v Lebuan Bajo na ostrovech Nusa Tengara
V Praze si žiju svůj poměrně stereotypní život, který má opakující se tendence a sem tam se stane něco mimo můj stereotyp. Není to špatně, ale o to více je překvapující, jak se na cestvách člověku otevírají nové zkušenosti, zážitky, situace a možnosti. S tím souvisí právě to, že jsem za těch 113 dní měla nespočet svých poprvé:

 

  • zkusila indonéská, malajskou, filipínská a thajská jídla
  • jela na 500 metrové ZipLině 120 metrů vysoko
  • skočila do vody ze 7mi metrové výšky
  • oblékla si poprvé neopren
  • byla na opravdu bílé pláži uprostřed moře
  • viděla ryžová pole (naprosto unikátní a nádherný pohled!)
  • zkusila si canyoneering (taková šílená 4 hodinová tůra vodními kaňony s noha seskoky)
  • sprchovala jsem se se štírem
  • málem se poblila na lodi
  • ochutnala sticky rice
  • často nevěděla, co je za den (měla jsem tak trochu jiné pojetí času)
  • zkusila jsem Airbnb a našla nové přátele
  • pracovala  v coworkingu (prostory, kde je super rychlý internet a jsou ideální pro práci. Velmi inspirativní místa, kde lze potkat zajímavé lidi)
  • potápěla se želvami
  • viděla komodské draky v přirozeném prostředí
  • zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost
  • jezdila 2 měsíce na skútru bez řidičáku
  • vyzkoušela cibetkovou kávu
  • se jsem se přestala bát mluvit anglicky
  • byla 3 a půl měsíce bez rodiny a kamarádů
  • zažila jsem, co znamená pojem doprava bez pravidel
  • byla na nejvyšších budovách ve svém životě – Kuala Lumpur (Twin Towers a KL Tower)
  • jsem měla tropickou nemoc
  • Jsem spala na letišti
  • houpala se na liáně
  • jedla nejostřejší jídlo v mém životě (doteď nevím, co to bylo za nudle)
  • měla kokosový ořech (a ne jeden, destíky kokosových ořechů. Taková má malá asijská závislost)
  • jedla nejlepší mango a papaju v životě
  • zažila jsem nejodpornější turbolence (z Kuala Lumpur na Krabi a zpět)
  • jsem se potápěla s mantami (taková velká vodní letadla)
  • viděla stovky kaloňů, kteří odlétali za soumraku za potravou (takový obrovský netopýři)
  • jedla v restauracích, které na první, druhý i desátý pohled vypadali dle množství much, že mají nemyté nádobí několik týdnů a vzadu mají několik dní chcíplý zvíře
  • jedla originální domácí anglický puding na Filipínách :D
  • přišla na to, že muslimové jsou prostě normální lidé
  • viděla, co znamená chudoba a byla (a stále jsem) vděčná za všechno, co mám
  • viděla obrovské a krásné mangrovy podél moře
  • viděla kohoutí zápasy
  • plavala ve 150 metrů dlouhém bazénu na střeše hotelu
  • přišla na to, že muslimové jsou milí a normální lidé (a že jsme jich hodně potkali!)
  • vidím svět tak trochu jinýma očima
…a myslím, že to není zdaleka všechno. Ale jsou to ty hlavní věci, na které jsem si vzpomněla, když jsem se vracela na Singapurském letišti zpět ve vzpomínkách. Musím však přiznat, že se těším domů na svou rodinu, pejsky a kamarády a na ten svůj stereotyp, který mi taky už trochu chyběl.

 

Poprvé jsem zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost. Komodské ostrovy a národní park s komodskými draky!
Poprvé jsem zažila ten pocit, kdy se z píchnutého prstu na mapě “To bych ráda viděla“ stala skutečnost. Komodské ostrovy a národní park s komodskými draky!
Bílá pláž uprostřed moře. Virgin Island na Filipínách.
Bílá pláž uprostřed moře. Virgin Island na Filipínách.
Ale myslím, že teď budu dělat věci asi tak trochu jinak. Naučila jsem se na cestách dobře si organizovat čas. Naučila jsem se pracovat nezávisle na místě a využívat na maximum omezený čas na internetu (ne všude se dá připojit a být flexibilní). A až na cestách mi došlo, kdo jsou opravdoví kamarádi a že na svou rodinu nedám nikdy dopustit!
Je to jiné a těžké, když víte, že jste na druhé straně zeměkoule. Jasně můžeme si Skypovat a povídat si – ale není to stejné jako, když můžete ty svoje nebližší obejmout kdykoliv chcete, a hlavně když víte, že prožívají složité chvíle a situace. Prostě to nejde i když sebevíc chcete. To jsou ty chvíle, které dělají tu cestovatelskou zkušenost ještě silnější a ještě intenzivnější.

 

Poprvé jsem viděla, že za ten luxus, co máme doma v Evropě můžeme být vděční a děkovat za něj každý den. Ostrov Gili Trawangan
Poprvé jsem viděla, že za ten luxus, co máme doma v Evropě můžeme být vděční a děkovat za něj každý den. Ostrov Gili Trawangan
Tradice a kultura, která na vás dýchá na Bali úplně všude!
Tradice a kultura, která na vás dýchá na Bali úplně všude!

Sedím teď v Singapuru na letišti, za dvě hodiny se vydáváme na cestu zpět do ČR. Děti tu okolo mě vískají, do nosu mi létá nepřeberné množství vůní z okolních fast foodů, vedle mě slyším jak ťuká Honza do klávesnice svýho notebooku a řeší poslední emaily před cestou. Jsem strašně šťastná, že těch 113 dní bylo těch nejintenzivnějších v mém životě, a zvládla jsem je za podpory toho nejlepšího z nejlepších, kterému patří velké díky. A on to ví! 

Jsem čistokrevný volnonožec. Ale trvalo to!

Je to přesně rok, pět měsíců a pár dní od doby co jsem se rozhodla jít na volnou nohu. Po pár měsících na volné noze jsem napsala v článku Cesta z komfortní zóny tuhle větu:

„Chci si tohle za rok přečíst a říct si, že věci se nezměnily, ale jsou ještě lepší. A pevně věřím tomu, že to tak bude!“

A jak to teda po tom roce je?

životě jsem nezažila asi tak aktivní a na zkušenosti bohatý rok. Hodně jsem se toho naučila, několikrát jsem zakopla, sem tam ještě škobrtnu, sem tam se odřu, ale ono to k tomu patří.
Na začátku mého „podnikání“ jsem si svůj zadek chránila tím, že jsem pracovala pro větší firmy, a chodila jsem k nim do kanceláře. Byla jsem podnikatel s jednou nohou ocelovou a druhou volnou. S odstupem času musím konstatovat, že to byla prostě fáze přechodu obě volné nohy. Uspokojoval mě pocit toho, že mi finance přistanou vždy na účet do 15. tého v měsíci a že mám jakousi jistotu. Jistotu možná, ale svobodu nikoliv! Ostatních pár klientů, o které jsem pečovala mi dělalo radost a dávalo pocit oné svobody.

Pak přišel významný zlom.

Můj osobní život nabral úplně jiný směr. A s ním přišli do mého života nové výzvy a plnění si radostí, o kterých jsem si myslela, že jsou jen pro vyvolené. Ale vyvoleným se stanete ve chvíli, kdy změníte svůj pohled a vnímání sama sebe. Byl to rok plný odhalování jakýchsi bloků, které si sebou táhnu už nějakou dobu (několik pár let, někdy i desítel let). Ta úleva, kterou ucítíte, když najednou přijdete na to, kde je ve vás zakopaný pes, je prostě nepopsatelná.

Mám podporujícího a milujícího muže, s kterým si vzájemně pomáháme posouvat se dál. S jeho laskavou a upřímnou podporou jsem se odvážila udělat velké kroky a teprve teď si mohu říct, že jsem opravdu na volné noze. Třetí měsíc dělám už jen z domova (a nebo z kaváren). První měsíc byl velkým prozřením a také časem kdy jsem se musela naučit přijímat kritiku a podívat se pravdě do očí. Docházení do firem mě drtilo a udělalo ze mě lenocha.
Potřebuju ke svojí práci klid. Jenže když jsem přišla do velké společné kanceláře, lidé si okolo mě povídali, řešili se pracovní i nepracovní věci, ptákoviny, filmy, historky z víkendu a podobně. Nedokázala jsem se dostat do stavu, kdy se plně soustředím na práci. V konečném důsledku jsem pak udělala jen třetinu toho, co jsem chtěla a to bylo silně demotivující.

Chodila jsem domů nepříjemná, nespokojená a vyčerpaná, měla negativní kecy, kterýma jsem jen obtěžovala své nejbližší okolí a lidi, na kterých mi nejvíce záleží.

Po tom roce, kdy byl člověk zvyklý na tohle téměř na denní bázi, byla najednou práce z domova na fulltime totálně jinou dimenzí. Nemakáš? Nic nemáš. Jednoduchá rovnice.

5 věcí, které jsem se naučila

  • Nechávám se vést svojí intuicí. Prostě spolupracuji jen s těmi, s kterými mi je příjemně. Jednoduché jako facka a myslím, že přesně tohle určuje, zda vás práce bude bavit či nikoliv. Baví mě dělat pro zákazníky, kteří žijou a dýchají za svůj byznys!
  • Beru výzvy. Největší pro mě byla tento rok akce ShopCamp, kde bylo 400 lidí a já jim přednášela na téma „Pojďte naprototi výkonu PPC kampaní„. Neuvěřitelně jsem si to v konečném důsledku užívala. Stresy, které mě předtím provázely, zmizely ve chvíli, kdy jsem si stoupla na jeviště.
  • Přicházím na to, že mě to fakt baví. Oslovil mě také kamarád Jirka z MladýPodnikatel.cz, abych natočila video o tom, co dělám a jak pomáhám firmám. Další milá a příjemná zkušenost. Tyhle výzvy mi dodávají sebedůvěru a jsou pro mě novou dimenzí poznání.
  • Uvědomila jsem si, jak důležité je vzdělávat se a vyměňovat si zkušenosti s ostatními lidmi z oboru. Pokud tak člověk neudělá, zacyklí se v postupech, které jsou sice ověřené, ale stárnou souběžně s tím, jak se PPC systémy vyvíjejí. Takže pokud se nevzděláváš a netestuješ, tak vyhoříš a pak tě někdo sfoukne.
  • Našla jsem si systém práce, který ještě pořád piluju. Využívám online nástroje, které mi pomáhají být efektivnější (o tom třeba zase v jiném článku).
  • Naučila jsem se získávat zpětnou vazbu a kritiku. O získání by tedy nouze nebyla, ale to následné zpracování mi dříve činilo trochu problém. Teď se snažím vnímat tyhle informace v můj prospěch.
  • Teprve po roce znám svou opravdovou hodnotu.

Hodně se setkávám s domněnkou, že lidé na volné noze / podnikatelé se mají skvěle, jsou bohatí a já nevím co. A bohatí opravdu jsme!
Ale bohatstvím bych nazvala úplně něco jiného, než finance. Jsme svobodní. A o to více zodpovědní sami za sebe, své konání, své rozhodování. Prostě tu není nikdo jiný, kdo by za vás řešil problémy. Nemáte na koho přehodit úkol, když si s ním nevíte rady. Čelíte tomu všemu sami a zákon padajícího hovna tu fakt nefunguje. Nebo funguje, ale vlastně vždycky stejně přistane na vaší hlavě.

Padejte! Hlavně nezůstaňte ležet

fail

Před pár týdny mi přišla pozvánka na akci nazvanou FailPlay, kterou pořádaly holky z Googlu. Popis akce vypadal takto: Naše country directorka Tania le Moigne a globalní Developer Relations Program Manager Dan Franc se s vámi podělí o své profesní a osobní pády, které (také) přispěly k jejich mnoha úspěchům.

Kdo by si je nechtěl poslechnout. Každý padáme, jen si to necháváme pro sebe. O to větší poklona těm, jež o tom hovoří nahlas a před lidmi.

Když Tania le Moigne na začátku svého vyprávění řekla, že: „Největší fail je smrt, nemoc a nemoc duše. Oproti tomu jsou všechny ostatní faily vlastně jen prostředek, který nám pomáhá na nějaké cestě.“ Došlo mi, že tohle nebude jen tak ledajaký večer.

Po Tanie začal mluvit Daniel Franc. Z prvních slov jsem věděla, že tohle bude hodina, kdy se moje koutky úst budou neustále cukat. Vtipné podání jeho vlastních pádů, bylo neuvěřitelně poučné. V průběhu Danova povídání vyskočil na projektoru slide, kde bylo napsáno:

A good shit is:

  • shared one
  • reflected one
  • unrepeated one

Po FailPlay večeru jsem si 100% jistá, že se se své faily nebudu nechávat jen pro sebe. Protože, chybujeme proto, abychom se z těch chyb poučili, no ne? A díky chybám co tropíme, se mohou poučit či inspirovat i ostatní.

Myslím, že bychom ty své zklamání, faily, strasti a pády měli mezi sebou řešit jako něco, co nás posouvá dál. Něco o čem je třeba mluvit, aniž bychom to brali jako osobní selhání. Malým dětem, které zakopnou a začnou natahovat moldánky se řekne: “Nic se nestalo, vstávej prcku!” Když dospějeme, tak bychom si na to měli vzpomenout…

Je to jako když jdete po ulici a z ničeho nic nabouráte do veřejného osvětlení. Všude okolo lidi. Všichni se na vás dívají! Vy se propadáte na místě, cítíte tu trapnost situace a na druhé straně se v hloubi duše smějete sami sobě. Myslím, že většina takových situací nemá jiný smysl, než aby se nám rozsvítilo.

Můj (nedávný) osobní fail

Poměrně čerstvý. Propadla jsem na začátku roku kouzlu acroyogy. Viděla jsem nadšení lidí, které se snadno přeneslo i na mne. Řekla jsem si, že z toho mého velkého nadšení navrhnu a nechám vyrobit trika s motivy acroyogy, které tady na trhu prostě nejsou. Tak budu první!

Nadšení se stupňovalo. Název vymyšlený, grafika hotová, logo hotové, trika natisknuté, ručně přidělané cedulky, založený mini eshop a spoustu času strávených na 50 kusech triček.

Můj malý projekt byl spuštěn 1.5. 2015. Dala jsem echo do komunit acroyogy na Facebooku a přátelům, kteří cvičí acroyogu…

placky-milujeme-jogutrika_milujeme-jogu

Až doteď se to zdá být jako ideální, ALE! Poměrně záhy jsem přišla na to, že moje radost a zábava je uplně někde jinde. Tenhle fakt, jsem přes to počáteční nadšení do projektu neviděla.

Můj mini projekt Milujeme jógu mi připomněl jednu důležitou věc – abych se věnovala a rozvíjela v tom, co mě baví, co umím a co mě každý den těší. Pro mě to je hlavně moje práce, která je zároveň i zábavou. Když už mě baví, je třeba se dál vzdělávat, rozvíjet a hlavně neustrnout na místě.

A jak to s triky dopadlo? Trička jsem darovala dvěma ze tří certifikovaných instruktorů acroyogy v ČR – Daniele a Markovi, kteří je budou distribuovat na jejich workshopech a akcích, které pořádají. Kdo jiný by je měl taky předávat dál, než oni dva. Oni dva jsou tou nejlepší „reklamou“ a já jsem ráda, že můj návrh přijali. Doufám, že jim to pomůže rozšířit povědomí o acroyoze a zvětší se o něco více jejich komunita.

Co mě na tom těší nejvíc?

  • přijala jsem fakt, ze jsou věci do kterých nemám strkat nos, ale byla potřeba si to vyzkoušet
  • teď mě moje práce baví ještě více, než kdy jindy!
  • skvělý pocit, co mě provází každý den!

Takže padejte, zvedejte se, smějte se, sdílejte to a hlavně se z těch pádů poučte! Posune vás to zase o krok dál.